MŮJ STUDENTSKÝ ŽIVOT JE VLASTNĚ JEDNA VELKÁ IRONIE

ledna 12, 2016


Tohle je v podstatě článek, kde si můžu jenom a jenom stěžovat na školu a na život. Jak strašně těžké to je a jak naivní jsem byla, když jsem do toho šla, ale dobře. Trochu to odlehčím a zaměřím se na více bodů. Některé možná taky znáte a pokud ne, no, u některých budete rádi, že jste je nepoznali... 

1. září jsem se do školy těšila. Jako fakt hodně. Přiznejme si to, jsem asi fakt šprt, ale ne vždy jsem byla taková. Jsem už víceméně stará a sedím ve třídě s lidmi o věkovém rozdílu +- 5 let  mladšími, ale to nevadí (ne, nepropadla jsem nebo něco takového, jsem jednom vyučená ve třech oborech na dvou různých školách a teď si dodělávám maturitu. Dobře matoucí, co? :)).

Dneska jsem se tak ve vaně zamýšlela nad svým životem, školou a nad tím, co bude a mohlo by být dál. Protože ve vaně se přemýšlí prostě dobře. O tom žádná. Pak mi ale v hlavě naskočila škola a to, proč mám vlastně ještě pořád nálepku na čele *student*. Neznám nic jiného, než školu (vyjma půl roku na ÚP a to nebylo nic extra). Proč jsem do toho vlastně znovu šla a proč si dodělávám maturitu? Chci vůbec něco dělat v tomhle oboru? Řeku Vám, vaření není zlé a moc mě baví to experimentování, jenže na to nemusíte mít výuční list, abyste mohli dobře vařit. Stačí trocha odvahy, špetka talentu, zkoušení, experimentování a chuti (na)učit se něco nového. Tak prosté to je. Ano!
A tak jsem se zase zeptala, proč vlastně? A k čemu jsem došla?



No asi hlavně k tomu, že tu maturitu si dělám proto, že mě vždy všichni viděli jako hrozného loozera, který na nic nemá a nikdy to nikam nedotáhne. To jsou dvě nálepky na mém čele, které si nesu od dětství ještě z dob školy základní. A kdo že mi vlastně dal tyhle dva malé šrámy na duši? Ta nemalou roli v tom hraje určitě i mé okolí. Třeba spolužáci nebo rádoby kamarádi, ale prvenství drží mí nejbližší, které mám kolem sebe. Mou rodinu. Smutné? Trochu. Motivující? Moc ne.
Tak proč jsem s tím pořád ještě nesekla?

Protože to má i své výhody, které v okamžiku, jakmile nastoupíte do práce, zmizí. Uvědomila jsem si to v té půlroční době, na úřadě kdy jsem pořádně neměla ani práci a nevěděla jsem co bude dál. Jakmile totiž přijdete o status studenta, nikdo se už nebude starat, jestli a kam docházíte. Všechno je to jen na vás a na tom, jak se k tomu postavíte. Jste dospělí lidé, zodpovědní sami za sebe.

Dobře, když jste studenti, jste také dospělí a zodpovědní sami za sebe, ale to břemeno zodpovědnosti není zase tak velké, protože nemusíte řešit věci jako například, zaplacení účtů, nájmů, elektřiny... Nemusíte se starat, aby bylo všechno v pohodě, aby vám vyšli peníze na nájem a jídlo. A další takové ty víc dospělé věci, protože pořád, i když jste plnoletí, nad sebou máte v drtivé většině, tu ochranou a zatím ještě nápomocnou ruku rodičovu. Ano, vím. Jsou tady i výjimky a já je za to obdivuji. Umí si to všechno skloubit tak, aby vyšli se vším samostatně. Pracují, žijí sami a stíhají chodit i do školy. To je je to nejlepší, do života. Taky bych to brala, ale, každý jsme jiní a každý máme jiné možnosti. Já bych třeba žila ráda samostatně v malém bytu, ale tohle je jako začarovaný kruh, o kterém Vám povím třeba zase někdy jindy...

A jaké je tedy ještě PLUS studentského života? Máte čas, i když tvrdíte, že žádný nemáte. Když stíháte prokrastinovat a koukat na seriály, máte čas. Když stíháte sedět na facebooku nebo blogovat, tak máte čas. Máte čas i na učení a volnočasové aktivity a to je důvod, proč jsem ještě pořád student. Protože těch aktivit mám moc, neumím nakládat s časem tak, jak bych potřebovala a prostě si chci užívat nějaké té pomyslné volnosti, i když je škola prostě hrozné peklo. To Vám řekne každý.

Tak například, v té naší je pořád hrozná zima. Vidíte tu ironii? Takže i máme vlastně chladné peklo, do kterého se vždy "stráášně moc těšíme". Chodíme až do nejvyššího patra, kde úplně nejvíc protahuje z pod starých oken a i když se topí, ta třída se slušně vytopí až ve středu. A co víc? Ředitel ve čtvrtek přestává topit a tím pádem je tam od čtvrtka už zase zima. True story. Jedna ironie za druhou...  Nekecám, fakt!

Většina z nás už od října chodí v bundách a dotáhli jsme to do takových extrémů, jako jsou podprdelníky na židličkách, teplé deky na nás, teplé ponožkyzateplené (alespoň trochu) otvory oken starýma hadrama a po chodbách nechodíme jinak, než v bundách a dekách. Vysedáváme u topení ve třídě i na chodbách, což je trochu ironie, protože tam nehorázně táhne, ale vidina teplého topení na zádech, je přesto příliš silná. Navíc, když máte bundu, deku a podprdelník, není to tak hrozné. Každý kdo nás vidí z nižšího patra, jak se procházíme po chodbách vyzbrojeni touto , pro nás již povinnou, výbavou, na nás vždy tak soucitně kývne, protože to fakt není sranda. I učitelům je u nás ve třídě zima a to tam tráví vždy maximálně 2 hodiny po sobě.

Moje malé království, kde se učím
A pak je tady ještě jedna část, která mě na škole ale opravdu nehorázně štve a doufám, že nejsem sama a znáte to alespoň taky někdo. Můj největší problém je, že nedokážu říct ne a většina toho drtivě zneužívá. A otázky, které jsou níže, jsou v podstatě prakticky na denním pořádku. Je to strašně deprimující, ale neumím jim říct ne, takže si to dělám sama. Já vím.


  • Máš úkol?
  • A  kdy že to píšeme? 
  • Můžu si to vyfotit?
  • Nemáš náhodou tahák?
  • Nemohla bys mi to poslat na mail?
  • Vysvětlíš mi to?
  • Já si to opíšu, jo?
  • Půjčíš mi sešit na doma?
  • Nenafotíš mi tohle, tohle, tohle a ještě tohle? Jo a pošleš mi to všechno ještě dneska? Fakt to spěchá,.
Většina těchto dotazů je na denním pořádku, kdy jenom s kamenným výrazem a úzkostí v duši kývnu, ať si ten dotyčný půjčí co potřebuje a nebo se dám do vysvětlování. Není to příjemný pocit, ale nejsem člověk, co by řekl, že si to měli udělat sami doma i když já si to třeba sama doma vypracovala... V drtivé většině si tím skenováním nebo focením přidávám práci navíc, protože kolikrát fotím a skenuji sešity lidem klidně i do 5 předmětů dlouho do noci. A co z toho mám? Nic. Fakt. Většinou se nedočkám ani toho prosím/děkuji.


Samozřejmě, že jsou v mém životě i lidé, kterým to prostě za nic na světě nedám a nikdy nepošlu, jenže to jsou lidé, kteří mají k mé osobě těžký odpor a já zase k nim. Je to vzájemné a jsem radši, když po mně nic nechtějí. Oni určitě taky. I když, oni určitě vědí, že já bych po nich nic nechtěla (protože nechci otravovat své okolí.).  Jsou to lidi, co mi dělají ze života peklo a znáte je každý. Hází Vám klacky pod nohy a vy se musíte naučit v tom chodit. Jestli máte ve třídě taky takové exoty, čtete ještě chvilku. Třeba Vám to změní život.

Motivace, proč vlastně chodím ještě do školy, je asi i ta soutěživost. Dřív jsem to tak nebrala, protože moc soutěživá nejsem. Jenom někdy. Jenže když máte ve třídě člověka, který si o sobě myslí, že je prostě nejvíc nejlepší, nemusí se učit protože si napíše tahák a ještě si myslí, že jí to projde, tak vás to začne popohánět. Když je to navíc osoba, která všem hází klacky pod nohy a každého pomlouvá za rohem, žene vás to ještě víc.

O co jde? Je to prosté. Trik je v tom, UČIT SE. Ne na silu. Musíte mít motivaci a mou motivací je, mít lepší známky, než člověk, který si píše taháky a na školu kašle s jistou myšlenkou, že je královna vesmíru. Vím, že na to ta osoba jednou doletí. Nejsem nepřející, ale je to tak. A víte co? Ono to funguje. Nevím, jestli je to tím, že daná osoba je buďto soutěživá nebo egoistická, ale v každém případě musí mít v hodinách vždy poslední slovo a tečka. Jinak to prostě nejde. Kdo tohle nerespektuje, u ní skončil. Jenže ona si neuvědomuje, že tímhle chováním skončí u drtivé většiny třídy. Hodně rychle. Třeba jí jednou dojde, jak hloupě se chová.

Tak to jsem trochu odběhla od tématu, ale chtěla jsem Vám vysvětlit, co mě motivuje k učení. Je to trochu dětinské a úsměvné, ale funguje to. Protože se neučím s myšlenkou "tak a teď se tohle všechno naučím a nebudu potřebovat tahák" učím se s myšlenkou že"u maturity nebudu mít takový problém si vzpomenout" a o tom to je. Není tam žádná ošklivá myšlenka na danou osobu. Jen motivace na lepší výkon.

Takže, to je asi všechno. Zase jsem měla trošku hloubavou náladu a potřebu ze sebe dostat tohle všechno. Jsou to takové malé story ze studentského života, o které byste přišli, kdyby jste šli pracovat. Je to něco, co sice teď proklínáte, ale za nějakou dobu se tomu budete jenom smát.

Mějte se hezky a učte se s motivací :)

You Might Also Like

0 komentářů

Like us on Facebook