HEJNO PTÁKŮ

dubna 17, 2017

Ze série: Krátké povídky z podsvětí

Procházel jsem se tmavou uličkou a hledal Franka, mého šéfa. Místo toho jsem však viděl jenom bezdomovce válející se u popelnic, z nichž někteří leželi přikrytí novinami a jiní zase starými kartony. O kousek dál zase postávaly dívky snažící se vydělat peníze pro své pasáky, pomocí svého těla a taky bandu opilců, ohřívající se u staré popelnice, ze které sálaly oranžovo červené plameny a tak důvěrně známý pocit tepla. To jediné jim stačilo ke štěstí. Po Frankovi však nebylo ani vidu ani slechu. Žádná stopa. Nic.

Ještě chvíli jsem pokračoval v cestě, ale něco, nějaká má skrytá intuice se mě snažila přesvědčit, abych se otočil na patě a vrátil se tam, odkud jsem přišel. Ale Frankova nabídka o tom, že budu vůdcem vlastního londýnského podsvětí zněla tak lákavě a neodolatelně. Stačilo jenom splnit jednu věc: najít Franka a omluvit se. Za všechny špatné přešlapy, které jsem učinil v minulosti.




Šel jsem dál. Hlavou se mi honily myšlenky na to, jak jej oslovím a nabídnu mu polovinu kořisti ze svého podílu. Slunce začalo zapadat a barvit nebe do ruda, chodníky byly stále mokré po dešti - jenž přestal krátce předtím, než jsem vyrazil na smluvené místo - a plné louží. Z nepozornosti jsem do jedné šlápnul, když tu se náhle přede mnou objevil Frank v obláčku černého kouře.
Prohlédnul jsem si ho: v černém saku, kalhotách a polobotkách vypadal opravdu jako mafián.

"Franku," pokynul jsem mu uctivým gestem na pozdrav a sklopil podřízeně oči. Vyčkával jsem.On ke mně udělal krok vpřed s rukama za zády. "Výborně Nicolasi, dorazil jsi téměř včas."

Vzhlédl jsem k němu: "Já,-", on mne však zarazil ještě dřív, než jsem stačil říct cokoliv dalšího.
"To stačí Nicolasi! Teď budu mluvit já a ty si bedlivě vyslechneš všechno, co ti povím. Rozumíš tomu?" kývnu na souhlas a znovu sklopím pohled, pevný bod, na který se mohu soustředit, najdu u svých bot.

"Dobře. Tak tedy poslouchej. A poslouchej dobře. Zavolal jsem si tě, protože s tebou musím srovnat dluh, kterému jsi se tak dlouhou dobu vyhýbal. Do našeho obchodu jsem vložil mnohé-" usměje se a pokračuje: "i duši. Avšak, to samé jsem čekal i od tebe." Udělá další krok v před. Mám chuť poodstoupit, ale neudělám to.
"Ty jsi mě však obelstil, zklamal a myslel sis, bůhví jak nejsi chytrý a že ti to projde. Veř mi Nicolasi, udělal bys lépe, kdybys sem dnes vůbec nepřišel."

Zvednul jsem hlavu a on mne propálil svým smaragdově zeleným pohledem a úlisným, sněhobílým úsměvem. A v ten moment jsem pochopil...

Vystřelil proti mně ze své zbraně, jenž až do této chvíle schovával za zády a nad tmavou uličkou, v záchvěvu posledních paprsků slunce, které zapadalo, proletělo hejno ptáků....

You Might Also Like

0 komentářů

Like us on Facebook