úterý 25. dubna 2017

TICHÝ POZOROVATEL

Ze série: Krátké povídky z podsvětí

Stála jsem tam v té polotmavé ulici, pod sluncem zapadající oblohou a třásla se zimou. Počasí bylo proměnlivé tak, jak to v Anglii bývá po celý rok. Od předchozího deště bylo všechno mokré. Cesta na níž jsem stála, zeď o kterou jsem se opírala i já samotná jsem byla na kost promočená. Z dlouhých, černých vlasů mi ještě teď kapaly kapky dešťové vody.

Přimíchala jsem se do hloučku postávajících prostitutek, protože jsem měla jistotu, že těch si ani nevšimne. Kdybych chtěla, mohla bych svůj obličej pozměnit, ale jak jsem předpokládala, když procházel, nezavadil o ně ani pohledem. Hlupák!
Táhlo ho to za odměnou a pocitu moci. Hlavu už měl v oblacích při představách, jak plení londýnské metro, ale to hlavní mu krok po krůčku ucházelo. Realita.

A to si na začátku vedl tak dobře. Frankův nejlepší svěřenec, který to mohl dotáhnout hodně daleko.


Myslel si, že když mu Frank prozradí své fígle, nejlepší triky a učiní jej nesmrtelným, že mu potom může pláchnout jako ptáček z klece a nikdy se už nevrátit. Chyba.Realita je krutá. Bohužel.
I když pláchl daleko i s novou identitou, udělal si jméno a stal se nechutně bohatým, pořád jsme díky poutu věděli, kde se nachází.
A chvíli jsme ho nechali s pocitem volnosti a radosti, s pocitem, že už nikdy nebude jako dřív. Hráli jsme a si a on nakonec opravdu zjistil, že nikdy nic už nebude jako dřív.

A potom přišla ta chvíle, kdy udělal chybu a všechno co měl - hlavně svobodu - o všechno přijde. Ze svobody se stane iluze. Iluze podporována a přiživována lží. Iluze, která jej přivedla zase hezky pěkně zpátky k nám. A stačilo jen tak málo.

Upřímně si nejsem jistá, kdy a nebo jestli vůbec to Nicolasovi došlo. Že všechno je jen jedna velká lež a že se ptáček zase chytil do stejné klícky. Teď už je to ale stejně jedno.

Uličkou, kterou Nicolas kráčel, uličkou hanby, mu dal Frank několik příležitostí k útěku, ale ani on nepatří k nejtrpělivějším vůdcům a tahle hra už ho začala pěkně nudit. Náhle se před ním zjevil tak, jak může jenom Frank; v obláčku černého kouře a nedal mu nejmenší šanci o něčem diskutovat. Naopak on mu sdělil co měl na srdci a nakonec mu právě do srdce, střelil speciálně upravenou kulku.

Pravda je, že Nicolas byl z poloviny smrtelníkem, ale nevěděl to.
Zapomněl totiž na to nejzákladnější pravidlo: NIKDY, NIKDY NEVĚŘ DÉMONOVI.

Mohl jej zabít jakkoliv jinak. Mohl jenom mrknout a Nicolas by padl mrtvý k zemi. Mohl jej otrávit a ani s ním vůbec nemluvit. Mohl si najmout nájemného vraha, ale Frank měl vždy slabost pro střelné zbraně. Navíc mu v laboratoři právě vyrobili speciální náboje, které byl dychtivý vyzkoušet. Sám by to nepřiznal, ale na očích mu to bylo vidět dost zřetelně.

Frankova verze zní, že to bylo divadlo pro smrtelníky, kteří se v uličce právě nacházeli. Byli smrtelní, ale jejich duše byla černá a prožraná. Alespoň někomu to udělá radost.

Mne si Frank zavolal jen tak pro jistotu.
Kdyby se něco nepovedlo, kdyby Nicolas chtěl dělat potíže nebo scény. Byla jsem v záloze, jako druhá ruka. Pravda ale je, že F. chtěl, abych viděla, co se děje zrádcům.
Abych potom mohla vyprávět jejich příběhy.

Přeměnila jsem s v černou vránu a přidala s k hejnu, které přelétalo nad uličkou.


Žádné komentáře:

Okomentovat