pondělí 8. května 2017

ARLYLA - 1. KAPITOLA


Bylo časně z raná, když se lesem ozvalo první ptačí cvrlikání. Slunce se již přehouplo nad obzor a jeho paprsky jasně ozařovaly zelené listí, které bujně rašilo ze všech větviček. Bylo znát, že jaro přichází a les se probouzí k životu. Kdesi v dáli zurčel potůček, v trávě se sem tam objevovaly bílé skupinky konvalinek a po stromech poskakovali veverky. Pokoj a klid, který tady vládl, však narušil dusot koňských kopyt, který se blížil z velké dálky.

Seděla v sedle svého hnědáka a popoháněla ho kupředu. Co chvíli se otočila, aby zjistila, jaká je situace a jestli to, co ráno při brzkém lovu potkala, již setřásla. Nebylo to hezké podívání a když se rozhodla, že půjde na lov, tento tvor ji nemile překvapil. Zdálo se však, že se ho zbavila, ale dívka nezastavovala. V pravidelných intervalech se jemně dotýkala koňských slabin a tím naznačovala, že má její hnědák ještě přidat. Nechtěla ponechat nic náhodě a měla v plánu se z tohoto nevydařeného lovu vrátit živá.

Na zádech se jí pohupoval toulec, v němž měla šípy a přes rameno měla přehozený luk, aby jí při jízdě nespadl. Byla však ochotna ho bleskově přetáhnout přes hlavu zpátky v nouzi nejvyšší. Ještě jednou se otočila, ale když to ani teď nevypadalo, že ji někdo pronásleduje, pomalu začala svého koně mírnit. Pomalu začal měnit své tempo, až se nakonec zastavil úplně. Její hnědák, který nesl vznešené jméno a byl z rodu skvělých koní, začal nervózně přešlapovat na místě. Seskočila z něj, vzala ho za ohlávku, pohladila po čele a pomalu se s ním rozešla k blízkému potoku, aby se po skvělém výkonu mohl napojit.

Oděna byla do bílé tuniky, hnědé kožené vesty, hnědých jezdeckých kalhot z pravé kůže a vysokých bot. Zrzavé vlasy měla dobře sepnuty v drdolu a na hlavu si přirazila ještě klobouk, ale i přesto si pár neposedných pramínků našlo cestu, jak uniknout ze zapletených vlasů.Dívka se ráda oblékala jako muži, aby tak mohla klamat své okolí, ale mělo to i jinou výhodu. Mohla kdykoliv nepozorovaně odejít z hradu do hřebčína svého otce, vzít si koně a odjet do lesa na lov. Byla volná jako ptáček. Nebo spíše byla.

Matka zemřela krátce po porodu a tak na její výchovu zbyl pouze on sám a pár dam, které se u ní střídaly noc co noc. Když pak byla starší, marně se ji snažili přinutit k tomu, aby vyšívala nebo dělala jiné ruční práce. Její otec to věděl a pomalu ji vedl cestou, kterou si dívka vybrala. Vždy si přál syna. Naučil ji střílet z luku, jak používat meč nebo dýku, ale také ji dával lekce jízdy na koních, až se z ní stal nejlepší jezdec a lovec v celé vesnici v hradě i pod hradem. Když jí však někdo pohlédl do tváře, učarovaly mu její zelené oči a tvář jemně poseta pihy. Arlyla strávila nekonečně dlouhým pozorováním chlapců a cvičila se v chování i chůzi.

Když byla menší, nikdo ji od chlapce nerozeznal, ani její otec ji neoslovoval jejím dívčím jménem. Teď už však bylo pro ni těžké vypadat jako ostatní chlapci. Z malého děvčátka vyrostla krásná dívka a všichni ve vesnici s ní jednali jako s ženou. Ona se však na protest nebo také ze zvyku odmítala oblékat jako dvorní dáma. Nesnášela šaty ani chování dvorních dam, jenž byly k službám lorda Rolanda. Byla sice něco jako jeho pravá ruka, ale nikdy po ní nechtěl, aby se oblékala jako dvorní dáma. Znal ji až moc dobře.V podstatě mu vyrostla pře očima. Věděl i to, že se v brzkých ranních hodinách krade z podhradí do lesa na lov, jako třeba právě dnes.

Ani po cestě nepolevila na ostražitosti a bedlivě sledovala, kde se co mihlo. K jejímu zklamání však potkala jen hrající si pár rezavých veverek, které se hašteřily nejspíš o jeden z mála ořechů ze zimní zásoby. Na to, aby ulovila zajíce, nebo jinou zvěř, udělala už až moc velký kravál, proto pustila ohlávku a nechala svého koně, aby se napil z křišťálově čistého potůčku. Sama se sklonila, aby si mohla opláchnout tvář a napít se, když v tom se něco mihlo jen pár metrů před jejím obličejem a skončilo to do nedalekého křoví.

Rychle se postavila, přichystala si luk a z toulce vzala jeden šíp. Pokud možno co nejtišeji udělala dva kroky, když v tom pod ní zapraskaly větvičky. Jak neopatrná občas ještě byla! Následovalo hlasité hrdelní zavrčení a z křoví vyskočilo něco, co se jen stěží podobalo vlku, či jiné psovité šelmě. Bylo to to zvíře, které brzy ráno potkala na lovu.

Zvíře cenilo na dívku své velké ostré špičáky a z tlamy mu vycházel zkažený dech. Jeho kůže připomínala strukturou kůru stromů, avšak byla šedá a místy pokrytá mechem. Mohla se jenom domnívat, zdali by šíp projel skrz jeho kůži, nebo nikoliv. Jeho oči svítili zeleně a na temeni hlavy až po krk, se mu táhly dlouhé, tmavě zelené ostny. Mezitím, co si zvíře dívku prohlíželo a měřilo, se dívka snažila zase pomalu vrátit ke svému koni, který začal netrpělivě popocházet, hrabat kopytem a frkat.

Netvor znovu zavrčel. Tentokrát ještě hlasitěji než předtím a podle přikrčených pohybů těla naznačoval, že se chystá co nejdříve zaútočit na svou kořist. Na ni!

Natáhla luk a zaměřila s šípem na netvorovo zelené oko. Neváhala a v okamžiku vystřelila. Nemohla minout a zvíře tím lehce vyvedla z míry. Netvor nelidsky zařval a rozběhl se k rusovlásce. Arlyla však rychle naskočila na koně, přinutila jej otočit se a tryskem se vydala zpátky k hradu. Sem tam se otočila aby zjistila, jaká je situace, ale pokaždé se ji zdálo, že je netvor blíž a blíž.

Neváhala svého koně hnát přes les vražedným tempem. Cestou z lesa k hradu, se dívce podařilo netvora setřást. Sledovala, jak se zvíře zastavilo na hranici Slzavého lesa a dál už se neodvážilo. Jakoby ani nemohlo. Zpomalila svého koně a pořádně si tvora prohlédla.

Z dálky vypadal jako kámen nebo velká skála, osázená mechem a jinou zelenou travinou. Až na to, že má čtyři nohy, drápy a ostré zuby. A teď už taky jenom jedno oko, připomněla si. To druhé, bylo po zásahu jejím šípem, nemilosrdně odepsáno. Vypovědělo službu. V momentě, kdy se hrot šípu dotkl bulvy, oko vyteklo. Netvorovi tak zbyla pouze palčivá bolest pulsující až v mozku a řev, jenž se linul lesem, který musel slyšet každý, kdo v té době byl v okruhu nejméně tří mil. Avšak, zpomalilo ho to a to jí, zdá se, zachránilo život. Ostatně, to bylo jenom dobře.

Propálila zvíře zlověstným pohledem, popohnala koně a vydala se k hradu. Bez úlovku, ale živá.


Žádné komentáře:

Okomentovat