ARLYLA - 2. KAPITOLA

května 10, 2017


"Kde je zase ta holka, když jí člověk nejvíc potřebuje?" brblal si rozčíleně pod vousy a mířil rovnou do hradní kuchyně v domnění, že svou dceru najde právě někde tam. Pravděpodobně s párem ušáků, nebo koroptví, jak jim vyvrhává vnitřnosti, stahuje je z kůže nebo jim škube peří. A nebo taky ne....
Jakmile otevřel dveře, jediné co spatřil, byl kuchař a jeho ještě rozespalý učeň, kterého kuchař právě peskoval za to, že zaměnil mouku za sůl. Zamračil se nad výjevem, který spatřil a rychlým krokem došel až ke kuchaři, který si právě bral do rukou ocílku, nůž a horlivě u toho nadával.

"Já to věděl. Tady už na nikoho není spolehnutí! Ani na toho ňoumu ani na-" zarazil se, když spatřil, že tu již není sám, což bylo jenom dobře. Kdyby mluvil ještě chvíli, nemuselo by to pro něj dopadnout dvakrát nejlépe. I když měl v ruce nůž.
Když jej kuchař spatřil, probodl podkoního pohledem, který nehybně postával v rohu kuchyně u dveří. Ten se na něj jenom letmo usmál, došel až k němu a oslovil jej.

"Ahoj Filipe, neviděl jsi, nebo nebyla tu-" nestihl ani doříct větu, když mu kuchař skočil do řeči. 

"Myslíš, tvoji dceru?" dopověděl za něj s nadzvednutým obočím, brousíc si přitom stále horlivěji nůž. Když podkoní přikývl, jenom zavrtěl hlavou. "Bohužel, už od včerejška jsem ji neviděl. A to mi slibovala čerstvě ulovené koroptve pro Pána,počítal jsem s nimi na oběd! To mu teď mám naservírovat přesolený chléb a kousek staré slepice?!" Praštil pěstí o stůl, až jeho mladý kuchtík lehnutím nadskočil. Kuchařův obličej ještě více zčervenal vzteky, jako by za to mohl snad on, podkoní, že jeho dcera není na hradě. Očividně se někde toulá. Zase. Vzdychl.

"Když už je řeč o Rolandovi, tak kdybys jí přece jenom uviděl, tak ji za ním okamžitě pošli. Shání se po ní celý hrad a pokud bude Pán čekat dlouho, víš jaké to má potom následky." Už nic víc nedodal. Nemusel. Kuchař přesně věděl, stejně jako všichni, kdo žili na hradě a sloužili Rolandovi, co přijde. "Půjdu ti sehnat alespoň pár ušáků."
Stihl si všimnout kuchařova přikývnutí, než vyšel bočním vchodem a krátkou spojovací chodbou, vedoucí ven na nádvoří do prosluněného rána.

Slunce o sobě začalo dávat vědět čím dál tím víc. Nebude to dlouho trvat a za chvíli se z jara, které zdá se, je den ode dne silnější, stane léto. Všichni budou hledat kouska stínu a raději se budou držet v chladu, který poskytuje Rolandův hrad. Aspoň jednu výhodu to mělo, bude si moci lépe ohlídat svou věčně paličatou dceru. I když, možná ani velké horko ji nezastaví, aby vyjela na lov.

Přešel malé nádvoří a zamířil do stájí, aby si osedlal jednoho z nejlepších koní.

Kéž by tady tak byla její matka, pomyslel si než vyrazil do lesa.

****
Netrpělivě přeházel po velké hodovní síni. Ostré ranní světlo, jenž přicházelo do místnosti přes velké okenní tabulky ozařovalo celou místnost. Severní stěnu, jenž byla poseta obrazy však ze všech nejvíce. A právě po oněch obrazech, které tam nechali vyvěsit jeho předkové a kteří vládly dobám dávno minulým, se právě rozhlížel. Snažil se ukrátit si tak dlouhou chvíli promyšleným studováním každičkého detailu, kterých v obrazech byly spousty. Jen málo z těch, kteří na zdi vyseli, poznal osobně. Kromě svého otce, strýce a dědečka, jsou to jenom obrazy a muži o kterých se učil, ale nikdy je nepoznal.
Při své cestě studování minulosti se sem tam otočil, udělal krok, dva, jedním směrem, načež se otočil a kráčel pro jistotu směrem druhým. Přitom sledoval prázdnou místnost.

Prázdné dlouhé stoly a za nimi dlouhé lavice přisunuté ke stolům, táhnoucí se celou síní, které ozařovaly sluneční paprsky. Byly doby, kdy to na hradě a hlavně zde, přetékalo lidmi k prasknutí. Hrála zde hlasitá hudba, víno a pivo teklo proudem a na stolech byl pořádný hodokvas, ale je to už tak dávno...

S nepřítomným pohledem se zahleděl na jedno místo více v pravém rohu. Vzpomínal na to, jaké to bylo, když byl dítě a když jako malý, večer co večer, večeřel s ostatními pány. S otcovými hosty. Vzpomínal také na to, jak se schovával před chůvou, která ho vždy brzy naháněla do postele, ale nikdy ji nenapadlo podívat se pod stoly, kde trávil právě většinu takových večerů. V obležení otcovi velké psí smečky Irských vlkodavů, kteří se na něj tiskli ze všech stran, si připadal neporazitelný.

Vždy ho pak našel někdo z poddaných - většinou lidé, kteří měli na starosti právě otcovi psy - jak leží schoulený v klubíčku v obležení smečky, která ho zahřívala.

Postupem času se z toho stala jakási rarita. Všichni věděli, že právě on, syn pána Yargebrothského hradu ponocuje pod stolem. I jeho otec to věděl, protože to byl právě on, kdo ho vždy vzal a uložil do postele. Přikryl jej teplou kožešinou, sfoukl svíce ze svícnu, ze kterého pomalu odkapával vosk a specifická vůně kouře, jež se linula místností mladého dědice šimrala v nose. Otec u něj také nechával vždy jednoho nebo dva ze svých psů, tudíž byl v absolutním bezpečí.

Všichni to věděli, jenom chůva ne.

Při té vzpomínce se letmo usmál. Porušil tak dokonale padnoucí masku. Polevil tlak a ulehčil svým mimickým svalům.

Usadil se do křesla, u kterého i teď na kožešině ležel jeden z vlkodavů. Pes, šedé barvy s pronikavým pohledem a zlatavýma očima, který zvedl hlavu, když si jeho pán sedal na místo. Spokojeně zavrtěl ocasem, zívl a natáhl k Rolandovi svůj dlouhý krk. Hlavu ochotně položil do již připravených rukou a nechal se spokojeně drbat na hlavě a mezi ušima. Když v tom do síně vešli dva z Rolandových sloužících.

Jakmile se v ní objevili jeho dva mladí poddaní, nahodil zase kamennou tvář pána hradu a nemilosrdně je propálil pohledem.
"Tak co?" zeptal se netrpělivě, avšak pouhou odpovědí mu bylo zakývání hlavou jeho poddaných, kteří se mu neodvážili pohlédnout ani do očí, či sdělit špatné zprávy.
Pán Yargebrothského hradu se napřímil v křesle, Ruce sepnul v pěst a oba dva poddané si prohlédl. "Tak mluvte."


Jeden z nich, ten mladší, však nakonec udělal krok kupředu. Pohlédl svému pánovi do očí a promluvil:

"Můj pane, neseme špatné zprávy."

V tom okamžiku vtrhla do síně zadýchaná rusovlasá dívka.


You Might Also Like

0 komentářů

Like us on Facebook