ARLYLA - 3. KAPITOLA

května 20, 2017



Už z dálky viděla svého otce, který seděl v sedle šedobílého koně a běžel tryskem z podhradí. Musel ji také spatřit, neboť kůň začal znatelně zpomalovat.Myslela si, že ho mine, ale něco v jeho tváři ji nakonec přinutilo zpomalit a zastavit. Pohladila koně po krku. Kůň si odfrkl po náročném běhu. Čekala.

Zastavil.

"Otče, tam v lese j-" nedořekla. Zamračil se na ni snad ještě více než před chvílí a vystřelil ukazovák ve varovném gestu. "Na hrad, za Rolandem. Okamžitě!" Rozkázal jí, jako by se tak choval celý život. Dívku jeho autorita lehce překvapila. Už si ani nepamatovala, kdy se k ní zachoval právě takto. Také ji překvapilo, že neřekl za lordem nebo pánem, ale nechala to plavat. Nevyplatilo by se jí otce teď provokovat.

"Ano otče," sklopila zrak a popohnala Ramína kupředu, aby se co nejdříve dostala na hrad. Roland ji hledá, otec se zlobí. Něco se děje.


Na nádvoří dívka uvázala koně u sloupku. Sedlo a další věci teď musejí počkat. Ani neví, zdali jej později nebude potřebovat. Zavrtěla nad svými úvahami hlavou a rozběhla se za nejbližšími dveřmi. Do útrob hradu, který znala poměrně dobře. Každou skrytou chodbičku i velkou chodbu, každé místo, ze kterého mohla špehovat ostatní služebnictvo a hlavně Rolanda. To byla její milá záliba, když byla malá holka.

Proběhla kolem vinného sklípku a kuchyně. Filip měl díky bohu zavřeno, takže mohla proběhnout bez povšimnutí. Avšak nemohl neslyšet, jak kuchař za dveřmi peprně nadává na svého mladého kuchtíka. Věděla ale, že nadávky patří hlavně jí.

Slíbila mu, že přinese z lesa kořist, ale lov se nevyvedl tak, jak si představovala. Vlastně to byla celkem katastrofa a šok. Při nejbližší možné příležitosti se mu bude muset omluvit. To teď ale musí chvilku počkat.

Vyběhla schody do patra, zahnula doleva a širší chodbou se vydala vpřed. Otevřela menší dubové dveře, proběhla kolem konferenčního sálu a Rolandova pokoje. Věděla, že tam teď určitě není.

Musela do Velké síně.

Ještě jednou odbočila. Tentokrát vpravo, míjela sestavené prázdné zbroje po levé straně a obrazy s panovníky, jenž tu vládly před stovkami let, po straně pravé. Ostré slunce, které svítilo přes okenní tabulky, ji pálilo v očích. Přidala ještě více do kroku. Už jen pár metrů a bude tam.

Chvíli zápasila s obřími dveřmi, až nakonec doslova vpadla dovnitř. Přitom málem srazila k zemi další dva muže, kteří stáli až příliš blízko dveří. Nečekala to. Naštěstí stihli uhnout.

"Můj pane!" vykřikla a celá zadýchaná se zlomila v pase, aby mohla nabrat do plic trochu vzduchu. Neměla čas na etiketu a slušné chování. Musela mu říct, co se stalo.

"V lese-" začala a mezi slovy se nadechovala: "v lese něco je. Něco vel-". Avšak nebyla dost rychlá.

Roland její počínání nedokázal snést. Jednu ruku dal v pěst, až mu zbělaly klouby a druhou gestem naznačil, že má být zticha.Hlupačka! Přijde pozdě a ještě se ujímá slova bez svolení, navíc jako první. On je tady pán hradu a ona jenom dívka podkoního. Jenom služebná a tak to taky zůstane.

"To stačí. Ať je tam venku cokoliv, teď to musí počkat. Zavolal jsem si tě, protože si musíme promluvit! Okamžitě!" S těmito slovy pohlédl na své dva posly špatných zpráv, aby jim snad naznačil, že mají odejít. Avšak, ještě předtím, než je oficiálně propustil, si je pořádně prohlédnul:

"Zdá se mi to, nebo ten, který dnes ještě neřekl ani slovo, třímá za zády kousek zapečetěného svitku?" nadzvedl obočí a pohlédl na staršího muže.

"A, ano, pane. Omlouvám se, zapomněl jsem se." Muž opatrně pohlédl Rolandovi do očí a poté je opět sklopil k zemi. Neochotně se rozešel k křeslu, ve kterém seděl jeho Pán a u nohou mu ležel jeden z jeho velkých psů.

Říká se o nich, že jsou to krvelačné bestie.Slyšel už o nich dost historek, aby jim uvěřil. Na lovech odvedou vždy skvělou práci a jejich úlovky se poté pyšní sám lord, který nosí vlčí kožešiny v krutých zimách, ale slouží mu i jako hřejivé podložky při posezení u krbu s jeho dvorními dámami.

Muž došel až ke křeslu, ale dva kroky před Rolandem, se zastavil. Zvíře, které tam polehávalo, vypadalo klidně a možná i unaveně, poddaný však nechtěl nic ponechat náhodě. Podal Rolandovi zapečetěný svitek, s pečetí, na které byl vyobrazen dubový list.

Do rukou se mu svitek dostal náhodou, když dopoledne na nádvoří hledal kováře, pro kterého měl nabídku. Avšak, ani k němu nedošel. Zastavil jej nějaký cizinec. Pocestný. Na sobě měl zelený plášť a hlavu zahalenou v kápi, přes rameno se mu houpala kožená brašna a v druhé ruce držel dřevěnou hůl o kterou se opíral. Jeho vzhled, podle toho, co viděl, vyzařoval známky stáří. Pocestný se hrbil a o hůl se opíral, avšak když promluvil, hlas měl jasný a mladý. Otevřel brašnu a vytáhle z něj zapečetěný svitek.

"Pro Pána Yargebrotského hradu," pravil poutník. Muž na něj chvíli podezíravě hleděl, nevěděl jestli to není léčka, ale poutník byl nedobytný. "Prosím, tento vzkaz spěchá, předej ho lordu Rolandovi a v budoucnu budeš za svůj skutek dobře odměněn."

Převzal tedy od muže v zeleném svitek a ten se vydal na odchod. Ještě jednou se na něj otočil: "Předej ho rychle," dodal a vydal se tam, odkud přišel.

Vydal se tedy i se svitkem najít pána hradu. Cestou potkal mladého posla, na kterého se zamračil avšak, vypadalo to, že cestu měli stejnou. Do velké síně za pánem hradu.

Nevěděl od koho svitek je a ani pečeť s dubovým lístkem mu nic neříkala. Byl ale nesmírně zvědav, jako všichni ostatní na hradě. Věděl však, že pokud bude trpělivý, dříve nebo později se k němu tato informace také dostane. Zprávy na hradě se šíří rychle. Rolandův hrad na první pohled působí opuštěně. Pravda ale je, že je tady mnohem více poddaných, než by se mohlo zdát. A kde jsou lidé, tam se pracuje a kde se pracuje, tam se také z pravidla mluví, aby práce všem rychleji utíkala.

"Děkuji, to je všechno," pán hradu přijal svitek, ušklíbl se a druhou rukou oběma mužům naznačil, že je čas v tichosti zmizet ze síně. Počkal, až síň bude prázdná. Tedy skoro prázdná a pohodlně se uvelebil v křesle. Napětí opadlo. Rozlomil pečeť a přečetl si svitek.

Věděl, že pokud nebude mluvit opatrně, zítra o tom bude vědět celý hrad a možná i podhradí.

Arlyla dění sledovala z koutu. Pohledem vyprovodila oba dva muže ven ze síně a nervozně přešlápla z nohy na nohu. Věnovala jeden pohled Rolandovi, který se zamračil a svitek složil do kapsy.

"Musíme si promluvit o tvé matce."

You Might Also Like

0 komentářů

Like us on Facebook