ARLYLA - 4.KAPITOLA

července 23, 2017



Zavrtěl nad dceřinou nedochvilností hlavou. Přijde den, kdy ji bude muset říci pravdu. Něco mu říká, že ten den se blíží a i když na to měl skoro 18 let, stále neví, jak jí to říct. Sama zatím nic nezjistila. Její odlišnost se stále ještě neprojevila. Avšak dostal jasné instrukce. Nemůže už moc dlouho vyčkávat. Všechno by se tím jenom zhoršilo.V duchu nad svými myšlenkami zavrtěl hlavou. Teď by se měl postarat o to, aby bylo v kuchyni něco k jídlu a aby měl Roland co k obědu. Aby byli všichni spokojení a šťastní a až pak si může promluvit s Arlylou.

Poupravil si luk a toulec na ramenech, zkontroloval i další zbraně, které měl u sebe. Kapesní nožík v koženém pouzdře zasunutý ve vysokých kožených botách, zajištěný řemínkem a o něco větší nůž, jenž mu vysel kolem pasu v kožené pochvě. Vše bylo na svém místě a připraveno na lov. Popohnal svého koně a vydal se směrem k Slzavému lesu. Splnit slib, který jeho dcera dnes nedokázala splnit.Dívka mluvila něco o tom, že se v lese něco děje, ale on ji nenechal domluvit. Možná měl. Možná by teď věděl, proč když přijela, vypadala tak ustrašeně.


Jemně se dotkl koňských slabin nohami a vyzval tak koně, aby vstoupili dovnitř lesa. Podle klisniny reakce poznal, že všechno je snad v pořádku. Oda je na změny citlivá. Nikdo si nikdy nemůže být stoprocentně jistý, že je vše v pořádku, ale svým koním věřil. I on se dobře rozhlédl, ale vše se zdálo být v naprostém pořádku.

Ptáci vyzpěvovali klidnými tóny, nikdo z nich nevysílal varovné skřeky a podobně jako ráno Arlyla, i on na stromech zahlédl hrající se veverky.

Postřehl, že Bílé slzy začínají kvést a již se na nich tvoří plody. Vyhnul se proto s Odou dvěma větším kruhům, plných bílých květinek, obloukem. Rostlina sice není přímo jedovatá, ale klisnu by mohly svrbět kopyta. Nesoustředila by se na cestu a byla by neklidná. Jedovaté jsou však bobule, které když dozrají, jsou průhledné a mají tvar slz. 
Podle nich se též jmenuje Slzavý les, neboť Bílé slzy rostou z velké části po celé lesní ploše v menších i větších kruzích.

Podkoní opatrně s klisnou vykličkoval tak, aby se ani nejmenší rostlinky nedotkla a navedl ji na lesní cestu, po které je bezpečnější jízda do středu lesa. Spokojeně se rozhlédl po lese z koňského hřbetu a najednou mu bylo o něco veseleji. Slunce si pohrávalo s paprsky a mladými lístky na stromech. Zde vládl dokonalý klid a harmonie a on už si ani nevzpomněl, kdy naposledy vyrazil na lov. Bylo to dávno, tak dávno, že se musel na chvíli zamyslet, aby si vzpomenul.

Naposledy to byl podzimní lov s Rolandem a jeho družinou psovodů a lučištníků. Tenkrát ulovily mnoho koroptví, bažantů, dokonce i divočáka a jelena pro každoroční podzimní slavnosti. Za tento lov byl Rolandovi vděčný, byl jeho pravá ruka. Ale už je to tak dávno.

Ze spokojené nálady ho vyvedly náhlé varovné výkřiky ptáků, jenž se znenadání ozývaly celým lesem. Klisna si silně odfrkla. Věděl, že na svou klisnu se může vždy spolehnout. Ať už je dnes v lese cokoliv, on má v plánu to ulovit.Pohladil ji po krku a pomalým krokem se vydali po cestě vstříc novému dobrodružství. V tu chvíli před ním a jeho klisnou vyskočil z křoví ošklivý netvor.

Zařval tak hlasitě, až se ptáci rozlétli do všech stran, pryč do bezpečnější části lesa.

V tu chvíli si vzpomněl na varovnou zprávu od Arlyly.

Kůň však zachoval rozvahu a nezpanikařil. Muž v mžiku vytáhl jeden z šípů z toulce a natáhl tětivu luku. Prohlédl si tvora, který zdá se, přišel o oko. Jestliže to byla dívka, která mu jej vypíchla, musel ji v duchu pochválit. Letmo se usmál.

Netvor byl velký, porostlý mechem a kapradím. Jeho kůže nebo krunýř, vypadaly jako z kamene, který se postupně měnil v dřevěnou kůru, kterou měl posety čtyři dlouhé nohy. Na konci tlap se mu tyčily dlouhé drápy. Už od pohledu bylo jasné, že budou pěkně ostré, ne-li smrtící. Tlamu měl plnou ostrých zubů. Nasál vzduch do velkých nozder a rozběhl se vstříc podkonímu.

Ten si uvědomil, že není možné zasáhnout tvora do smrtelného místa. Přesto však popohnal klisnu vstříc a vystřelil svůj šíp netvorovi do jediného místa, kam jej mohl zasáhnout. Do oka.

Spoléhal na to, že šíp netvora zraní a zabaví natolik, že jej zvládne objet a napadnout jej nečekaně z druhé strany.

Netvor, který tentýž den přišel i o druhé oko, se však rozmáchl velkou tlapou s vytasenými drápy a shodil podkoního ze sedla v momentě, kdy projížděl kolem. Byl možná oslepený a trpěl nepředstavitelnou bolestí, ale nehodlal se jen tak vzdát. Měl ještě skvělý sluch. Znovu zařval, bolestí i zlostí a otočil se k muži ležícímu na zemi. Ten se jen stěží natáhl s bolestným výrazem ve tváři, pro delší a větší nůž u pasu a tasil jej proti zvířeti. Byla to chabá obrana a on to věděl. Bylo to však lepší, než nemít v ruce vůbec nic. Nemohl se posadit, nemohl vstát. Tušil, že tohle bude jeho poslední boj.

Netvor se k němu s funěním rozběhl, rozevřel tlamu plnou ostrých zubů a v ten moment mu v ní skončil šíp. Zaúpěl bolestí a zastavil se. Trvalo to jen pár vteřin, než netvor v bolestné agonii dopadl těsně před zraněného muže a již se nepohnul.

Podkoní viděl,že šíp byl větší a silnější, než ty, které měl u sebe on. Perutě na konci šípu měli zlatavou barvu a špička byla zcela určitě smočena v jedu. Navíc, projel netvorovi hlavou skrz tak čistě a hladce, že špičkou nemohlo být nic jiného než obsidián.

Z druhé strany křoví vyšel zlatovlasý mladík s lukem a šípy a díval se na výjev, jež stále ještě trval.

"Co tady, u Teharie, pohledává elf ze Zlatavého lesa?"


<<< PŘEDCHOZÍ KAPITOLA|| POKRAČUJ NA DALŠÍ KAPITOLU >>>

You Might Also Like

0 komentářů

Like us on Facebook